Kdysi se mi jedna fešná uživatelka (říkejme jí třeba Eva) svěřila, že dostala tuto záludnou otázku: "Proč ty pořád nemáš chlapa?"
Okamžitě jsem pro motiv této otázky měl jednoduché vysvětlení, ale než jsem tuto myšlenku mohl sesumírovat, pokračovala: "Co myslíš ty, proč já nemám chlapa?"
Docela mě tím zaskočila a chvíli mi trvalo, než jsem se sebe opatrně vysoukal: "Nooo, asi proto, že nechceš..."
Nemilosrdně pokračovala: "Ale co když chci?", až se mě dostala tam, kam chtěla: "Co bys na tuto otázku odpověděl v mý kůži?"
A já jsem postupně dospěl k nevyhnutelnému závěru, že na tuto otázku se nedá odpovědět!. Když jsem se vžil do Eviny situace, dokonce mi došlo, že je to otázka velice dotěrná a nepříjemná, a to nejen pro holky. Jen si to kluci přectavte, jak vám bylo, když se vás kámoši či maminka ptala "Jak to, že ty, Emánku, pořád nemáš holku?" Hnus....
Tato otázka je totiž něčím jiným, než se zdá být. V konkrétním případě ji Evě položil muž. Co ho k tomu asi vedlo? Je potřeba mít víc informací.
Jednou z možností je to, co mě napadlo hned v první chvíli, že totiž ten nešťastník chtěl Evě polichotit a tou otázkou chtěl říci asi toto: "Nechápu že ty, taková hezká a fajn baba, nemáš chlapa, přestože by se o tebe chlapi měli rvát." Ale zvoral to. Kluci, bacha na to, přílišná stručnost je na škodu.
Spíše se ale přikláním k jinému vysvětleni. Že totiž ten borec sondoval terén. Že se ve skutečnosti ptal: Máš chlapa? Ale bál se zeptat přímo, proto to celé zaobalil. Místo otázky zjišťovací, na kterou se dá odpovědět jen ANO/NE, položil otázku doplňovací, na kterou se rozumně nedá odpovědět vůbec. Ale tázanou zaměstná, její mozek je zatížen přemýšlením o (nepoctatných) důvodech a tazateli tato situace poskytuje výhodu. Eva je nucena odkrýt karty. Poradil jsem Evě, ať příště bez zaváhání odpoví protiotázkou: "Jak víš, že nemám chlapa?" a bude mít pokoj, pokud bude chtít, výhoda bude na její straně dialogu.
Pokud by tutéž otázku Evě pokládala žena, jednalo by se buď také o neobratnou lichotku, ale daleko spíše o provokaci s cílem Evu naštvat. (lesbické motivy ponechme stranou)
Popsaná ukázka je jedním z příkladů falešného podsunutí předpokladu. Tazatel cosi předpokládá (stejně nikoho nemáš), tento předpoklad nenápadně vnutí druhé straně a vystaví na tom nějakou účelovou konstrukci. V ukázce byl účel jednoduchý, pouze si s vyšší pravděpodobností ověřit daný předpoklad, ale jsou i rafinovanější příklady. Jeden z úplně jiného soudku si ještě ukážeme. Narazil jsem na něj u Lokuta. Tazatel-manipulátor musel vše dát dohromady pomocí dvou vět, jejichž schéma je toto:
Nejlepsi odborníci jsou absolventi školy XY. Kolik takových odborníků máte v týmu?
Zde tazatel očekával, popřípadě věděl, že v týmu žádný absolvent školy XY není. A přizpůsobil tomu formulaci otázky. Odpověď potom vyzní silně negativně v neprospěch tázané strany. Je to účinné a efektivní. Jedinou obranou je rozpoznání podsunutého předpokladu a jeho přesvědčivé vyvrácení, což není vždy jednoduché provést stručně, k podrobnému rozboru obvykle nebývá prostor.
Metoda podsunutí předpokladu je jedním ze stavebních kamenů demagogie. Pokud ji použijí proti sobě strany politického boje, je to normální, vše je dovoleno. V žádném případě by ovšem otázky tohoto typu neměl klást nestranný novinář.
Milé uživatelky, ve volných chvílích si tuto techniku můžete zkusit, stejně jako si můžete zkusit ji odhalovat. A podělit se o výsledky. Je to docela zábavné, když teď víte, v čem spočívá. Enjoy! :-)